Návod na život máme jen my sami: rozhovor Jany Uhlířové s Monikou Stehlíkovou

V době, kdy je svět informacemi a radami přehlcen, jsme si s terapeutkou Monikou Stehlíkovou povídaly spíše o tom, že nastává období, kdy bychom prostě měli začít žít. Odvážně, opřeni sami o sebe, ze svého středu, s respektem k druhým - a teprve pak může přijít pocit opravdového naplnění. Protože právě dnešní, specifické podmínky, lze využít k návratu k sobě, do tichého středu.

Občas se stává, že na sobě lidé pracují, meditují, čtou, účastní se skupin, kde si navzájem pomáhají, ale přesto mají stále pocit, že to nepomáhá, že jim není lépe. Co s tím? Jakým způsobem si zodpovědět otázku: jak to, že se nic neděje?

Pokud máme pocit, že to není ono, že se vlastně nic moc nemění, pak jsme stále chyceni ve své mysli. Dokud to tak bude, ten pocit naplnění se prostě nedostaví. Naše mysl se snaží mít nad námi navrch, určovat, co máme dělat, co si máme myslet a co máme cítit. Hraje s námi hru. A to velmi subtilní, někdy sotva rozeznatelnou. Proto je důležité položit si otázku, proč vlastně na sobě pracuji, proč medituji. Můžeme totiž začít meditovat proto, abychom zapudili nepříjemné pocity, abychom si v klidu v sobě nastavili lepší náladu, vždyť to patří k marketingu meditace, že nám pak bude skvěle. A to je právě to, co nefunguje - tedy dlouhodobě. K tomu meditace není. Meditace je rozvoj vědomí - pozorování, sledování, vnímání - toho, co je, tedy toho příjemného i nepříjemného, bez rozdílu a hodnocení. Pak se tím dostáváme samočinně za mysl - a tam jsme opravdu my, tam je dobře. Otázkou tedy je, jak si každý z nás představuje práci na sobě. Pokud měníme touto "prací" obsah své mysli, což je samozřejmě zcela na našem rozhodnutí, pak riskujeme, že to prostě z dlouhodobého hlediska nebude ono, protože vlastně stále zůstáváme uvíznutí v mysli. Pokud se tak rozhodneme, a jak říkám, je to na každém z nás, pak bychom asi měli přijmout, že k tomu bude patřit i to, že to prostě nebude ono. Záleží opravdu na tom, co člověk hledá. Je rozdíl, jestli v kurzu hledáme něco, čím ozvláštníme své ego, anebo tam hledáme prostředí, ve kterém své ego chceme překročit.

Současná situace plná snahy o normální život v rámci omezených možností a nejistoty mnohé z nás vyburcovala k sebereflexi a pohroužení se do sebe, případně k práci na sobě. Co však pod tímto pojmem rozumět a jak se nezaleknout vlastních stínů?

Práce na sobě je malinko zavádějící pojem, neboť evokuje nějaké úsilí, činnost, snažení dělat věci jinak - například začít chodit bos, začít cvičit jógu, jíst raw, změnit styl oblékání, začít péct domácí chleba apod. Pokud se v tom člověk cítí lépe, je to skvělé. Riziko je v tom spolehnout se, že samotná vnější činnost nebo čistě vnější změna přinese automaticky vyřešení všech vnitřních napětí. To se většinou nestává. Vnitřní nesoulad je potřeba řešit vnitřně. Tedy práce na sobě není vlastně prací ve smyslu té činnosti, ale ve smyslu přijímání sebe takovým/ou, jakým/ou jsem, vnímáním, zvnitřňováním, překračováním mysli.

Může být východiskem možnost zanechat snahy se někam posouvat?

Ano, snaha se někam posouvat je směřování do budoucnosti. Mám dojem, že už jsme na sobě pracovali opravdu dost v tom smyslu snahy a že teď je doba, kdy bychom měli prostě začít žít, každý podle sebe, ze sebe, ze své motivace, ze svého středu, v souladu se sebou - v bdělosti, tady a teď. Přestat se hledat venku, neboť toto hledání nás odvádí od nás samých. Žít svůj život, opírat se o sebe a přestat se řídit radami. Toto říkám a je mi jasné, že mi někdo může namítnout, že taky radím, ale já vlastně neradím, neříkám: pečte chleba, meditujte, dívejte se na "duchovní" filmy, říkám jenom buďte sami sebou a žijte svůj život v souladu se svými hodnotami a v respektu k druhým - prostě žít a nechat žít. Ptejte se sebe. Pak zevnitř vás přijde pocit naplnění - a je jedno, zda navenek jedete na koni nebo se procházíte po městě.

Přemýšlíme, analyzujeme, žijeme více ve své hlavě a někdy se i bojíme naplno prožívat své emoce, možná je chápeme jako něco nepatřičného. Jak se posunout "z hlavy" do prožívání (se vším, co tato zkušenost přináší)? Tedy - jak méně teoretizovat, jak méně "fungovat" hlavou a víc žít?

Ano, je to tak. Má to samozřejmě své opodstatnění. Malé děti jsou a i my jsme byli jako děti u svých emocí, vnímaví a citliví, jenže jsme si začali vytvářet obranné mechanismy, aby nás to příliš nebolelo - a tím jsme se kdysi dostali do svých hlav. Tenkrát jako děti jsme udělali asi to nejlepší, co jsme mohli, dnes je otázka, zda je to pro nás ještě funkční. Stále odbíháme od sebe do své hlavy, protože něco nechceme cítit, nebo si něco nechceme uvědomit. Celkově vyhýbání se zkušenosti je obecně lidská záležitost, děláme to všichni. Jenže sami od sebe nemůžeme utéct, a tak si tím vyrábíme ještě více bolesti a utrpení. Ono vlastně být "v hlavě" a ne "v srdci" je už sama od sebe bolest, i když si ji nepřipouštíme. Takže přesně, jak říkáš, jít ke svým emocím, k těm, které jsme dlouho odháněli - třeba k pocitu studu, ponížení, méněcennosti, kterou v sobě můžeme mít, a přiznat si ji. Pokud to neuděláme, spíše budeme mít tendenci celý život vbíhat do něčeho, co vlastně nechceme, ale co funguje dobře jako úniková cesta - například do sugesce, se kterou jsem se setkala u pár žen, že jsou bohyně, středem vesmíru apod. - pokud je to jen sugesce naší mysli a nikoli blízkost k čistému vědomí v nás (psychoterapie ACT používá pojem čisté vědomí, což je ve skutečnosti to samé jako Boží jiskra v nás, jen jiné slovo) - pak trpíme dál. Tedy vnímat sebe, projít si přijetím i toho nepříjemného, našich starých bolestí, uložených hluboko v nás, které nás vždy přimějí konat tak, jak vlastně nechceme.

Uplynulý rok nám dal příležitost být více nejen se svými blízkými, ale i sami se sebou. Po roce jsme však možná unaveni zaručenými radami, jak nezvyklou situaci zvládnout. Jak správně chápat rady typu: buďte tady a teď, dýchejte, pečte si domácí pečivo, věnujte čas přírodě a poznávání okolí. Jak tyto rady uchopit tak, aby nám byly ku prospěchu?

Jak už jsem zmínila dříve, jsem toho názoru, že je čas, aby se každý ptal sám sebe, co je pro něj důležité dělat, co potřebuje, i kdyby to bylo diametrálně odlišné od toho, co se doporučuje a píše - pokud je to opravdu naše hodnota a jsme v tom autentičtí, pak je to ono. Myslím, že je čas na to vystoupit z pocitu, že někdo jiný má návod na náš život. S tím ale hned přichází silně pocit zodpovědnosti za sebe, už se nemůžeme vymluvit a spolehnout se, že přece jsme dělali podle té a té rady - zkrátka vystoupit z komfortní zóny, pečovat o sebe a najít na to odvahu. Lidé nevystupují z komfortní zóny, z pravidel, zásad a rad proto, že je to velmi těžké. Je velmi těžké stát sám za sebe, vše poměřovat sebou, svým svědomím, svým vědomím, vést vnitřní dialog, je obecně jednodušší předat zodpovědnost za svůj život někomu jinému. Mnohým v minulosti se vystoupit povedlo a psali o tom. Svým způsobem jsem pro sebe pochopila, že vystoupit z komfortní zóny a postavit se za sebe nemůže být jednoduché, protože ten stav, který potom nastane, ten je tak cenný, že nemůže být "zadarmo". Je těžké vstoupit do proudu přítomného života, bez kontroly mysli, překlenout nejistotu, stát v sobě - kdysi Platón napsal, že když se vrátil ke skupině ten, komu se toto povedlo, že ho skupina chtěla zabít. Osvobodit se nebývalo tolerováno. Na druhou stranu dnes k tomu jsou podmínky, svým způsobem - sociální distancování, ať má jakékoli nevýhody, lze využít k návratu k sobě, do tichého středu. Doba je k tomu příznivá, možná výjimečně, když si vezmeme lidské dějiny. Využijme toho. Zažít se to dá v přírodě, jen tak jít a vše nechat plynout, nic nechtít získat ani se ničeho nechtít zbavit...a třeba se TO dostaví. Anebo ne, a přijmeme to.

Jak přesně je k sebepoznání a seberealizaci zapotřebí odvaha?

Já jsem poměrně dlouho mezi dvacítkou a třicítkou rozvíjela svoji schopnost vědomí pozorováním obsahu mysli - meditací, kontemplací. Teprve později díky ACT jsem poznala tzv. Kohlenbergův trojúhelník vědomí - odvaha - láska. Zvyšovat si vědomí samo o sobě je prospěšné, ale nemusí automaticky vést k vědomému a aktivnímu životu, k odvaze žít v souladu se sebou. Tím chci říct, že je možné dojít k závěru, že máme v životě jen meditovat, což si myslím, že je někdy jednodušší než žít komplexně a vědomě celý ten trojúhelník (protože najít vyrovnanost je vždy nejtěžší) - tedy včetně vědomé činnosti a vědomého prožívání emocí - ke kterému právě potřebujeme odvahu, bez ní to nejde. Bez toho vlastně i meditace může být únik - únik od odvážného života. Přiznávám, že jsem to tak v určitých obdobích měla, ale nevěděla jsem to. Vidím to zpětně až teď.

Pokud se nám daří být skutečně v přítomnosti a současně jsme schopni nahlédnout, co nás z ní vytahuje, jakým způsobem s tímto poznáním dál pracovat?

To, co nás vytahuje z našeho středu, nebo jinak řečeno vzdaluje od nás samých, toho je dobré si všímat, vidět to, uvědomit si, že to tak je, přijmout to. Jsou to naše překážky. Přijetí není souhlas, ale uznání, že to tak je, pak přijmout tu překážku v sobě a teprve potom si uvědomit, co je pro mě důležité udělat v souladu se sebou. A takhle to žít a vědět, že to může trvat dlouho, dlouhá léta, že člověka bude něco vytahovat z jeho středu, že je to normální, s tímto běžně žít, a dát tam laskavost k sobě, že to tak prostě je, když to tak je. A neanalyzovat to nadměrně, neulpívat na minulosti, jít dál, teď už je zase jiné teď.

Sebepoznání vedoucí k naplněné seberealizaci často přináší i míru nejistoty. Co s touto nejistotou?

Pocit nejistoty je pocit, takže odpověď souvisí s tím, co už bylo řečeno výše. Jakmile je člověk ve svém středu, je tak naplněn, že už ho nezajímají jistoty - žije pak tak, kam ho život zrovna vede, ale vždy tady a teď. To je obsaženo v onom biblickém (kolik námi nedoceněné moudrosti je v Bibli!) "Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" J 3,8.

Pro mnoho lidí je snazší vinit ze svých neúspěchů, emocí i přešlapů okolí. Jak se do této "pasti" nechytit?

Samozřejmě do určité míry to tak může být: vezmi si situaci, kdy máš krásnou a prosperující kavárnu a vláda ti ji zavře, je už dlouhé měsíce zavřená a ty zkrachuješ. Stalo se. Nemůžeš za to. Můžeš vyvinout akci. Někdy se to tak může mylně chápat a mám dojem, že určité přístupy k osobnímu rozvoji to tak prezentují: všechno přijmi a mlč, buď poslušný, za všechno si stejně můžeš sám, jo, ty ses ještě se vším nesmířil, tak to "tam" ještě nejsi. Pro mě jasná manipulace. Přijetí neznamená vynechat myšlení. Pokud zavření mé kavárny ve mně vyvolalo nepříjemné emoce, pak mám dvě možnosti - když to nadsadím: několik let se rozčilovat, nadávat, vzdát se svého elánu, anebo to přijmout po svém, a říct si, co dál je pro mě důležité dělat, co mohu udělat, abych si držel/a vitalitu ve svém životě. Celkově ale není dobré obracet zlobu na druhé, nikam se věci nepohnou a ani nám se neuleví.

Je meditace už to, když sedím, mám zavřené oči a snažím se zastavit proud myšlenek? Je důležité položit si otázku, proč medituji, jít do této činnosti s určitým záměrem?

Meditací je mnoho druhů. Pokud bych mluvila za meditaci všímavosti, pak jde především o proces pozorování, přijímání a neuchopování toho, co je obsahem naší mysli. A jestli mi to opravdu jde, tak je jedno, jestli u toho sedím, ležím, stojím, nebo běhám. Ten skutečný odstup od mysli, uvolněné pozorování, přijímání bez hodnocení, rozvíjení, filtru a uchopování je meditace všímavosti. Pokud se snažím zastavit myšlenky, není to meditace všímavosti, ale snaha zastavit myšlenky - a to se samotnou snahou o to nestane, spíš ještě vzroste počet myšlenek, minimálně o jednu, a sice o myšlenku, že mám zastavit myšlenky. Takže na tvou otázku: ano, můžu třeba i hodinu sedět se zavřenýma očima a přesto nemeditovat, jen přemýšlet, ale se zavřenýma očima - žádný odstup ani vyšší vědomí se tím nedostaví. A vyšší vědomí by člověk také neměl chtít - to je trochu jako svatokrádež ☺, ale odevzdat se mu.

Češi jsou vzhledem ke své historii blíže k narušení svých hranic, na což reagují různými způsoby: agresí, hledáním vesmíru apod. Pozoruješ v české společnosti větší příklon k ezoterice? Čím je podle tebe způsoben?

Do určité míry tím, že jsme ateistický národ, tedy hledáme to magické a tajemné, ale mimo oficiální církve, což je vlastně projev určité nekonformity nás Čechů. Víme, jak to bývá s tím, co je "oficiální" - zažili jsme si to my starší v komunismu. Někdy v té ezoterice ale můžeme hledat také způsob, jak učinit naše ego "duchovním", zajímavým, výjimečným, lepším než druzí. Myslím, že bychom neměli rozlišovat cokoli, co je vnější a ne niterné, na duchovní a materiální. Jednak z kvantové fyziky víme, že vlastně nic není materiální a jednak víme, že cokoli vnějšího, jakýkoli čin, znak není duchovní. Duchovní je pouze Duch, tj, čisté vědomí v nás, jsme-li v něm trvale, pak se snad dá říct, že je to duchovní, i když pak nám je to už asi dost šumák.