O nadání

Otázky klade Sabrina Karasová, odpovídá Monika Stehlíková aneb co se nevešlo do časopisu Psychologie Dnes.

Sabrina Karasová je novinářka, dvacet let působila jako šéfredaktorka časopisu Cosmopolitan.

Jaký je rozdíl mezi nadáním, talentem, inteligencí, hypersenzitivitou či jen hlubokým zájmem o nějaký obor? Znamená vysoký výsledek v testu inteligence automaticky nadání? Jak byste vy sama na základě svých poznatků definovala nadání, případně nadané dítě?

Nadání je spojení nadprůměrné dovednosti/í nebo schopnosti/í a tvořivosti. Tvořivostí zde rozumíme otevřenost mysli, invenci, touhu hledat nové. Talent je už konkrétní realizace nadání. Nadání může zůstat skryto, pak nemluvíme o talentu. Inteligence je něco jiného, než co si běžně na první dobrou představujeme v souvislosti se školním úspěchem. Inteligence v sobě má právě onu invenci, otevřenost mysli, ale také třeba pozornost a vnímavost. Inteligence není jen jedna, je více druhů inteligence, například emoční, sociální, kreativní, praktická, analytická (IQ), ale třeba také přírodní či existenciální. Hypersenzitivita je vysoká citlivost, která bývá součástí nadání, neboť není nadání bez tvořivosti a není tvořivosti bez citlivosti. Vysoké IQ samo o sobě nemusí znamenat nadání.

Nadaného jedince bych dle svých zkušeností definovala jako člověka velmi vnímavého, který si všímá mnoha vjemů ve vnějším prostředí, které citlivě zpracovává, který myslí v širokých souvislostech a reaguje tvořivě, tedy nikoli naučeně nebo automaticky, ale vždy nově a s ohledem na aktuální kontext. U velmi inteligentních dětí jsem se setkala s velkou jemností nervové soustavy, všímavostí pro detail, citlivostí, schopností dlouhého soustředění, bystrostí úsudku a nekonvenčností myšlení. Ale zároveň skrýváním všech těchto rysů v prostředí, které není k takovému dítěti přátelské a respektující.

Když psala Alice Millerová o nadaném dítěti, spojovala tuto kategorii se zneužitím ze strany rodičů, autorit, s nepochopením, s traumatem, dramatem. Proč je vlastně vhodné nadané děti odhalovat? Jaké jejich zvláštnosti by je mohly vehnat do traumatu a dramatu, pokud by zůstaly neodhaleny? Jak byste popsala jejich prožívání, chování, cítění, odlišnosti?

Krásně o tom psala. Bohužel se tak někdy stane. Záleží na motivaci, s kterou přistupuji k odhalení nadání u dítěte. Buď chci jako rodič nadání svého dítěte "prodat" nebo jinak odcizit pro své zájmy a ambice, anebo si přeji, aby nadané dítě pochopilo, jaké je, v čem je odlišné, jak funguje - s jediným cílem, aby se přijalo a bylo spokojené. Pokud nepřijmu sám sebe, nemohu být spokojený, a to platí i u nadání: když se nepřijmu jako nadaný jedinec, tak nemohu být plně spokojený sám se sebou. To je podle mě jeden z mála důvodů, proč je dobré nadané děti identifikovat. A pak ještě kvůli jejich odlišným potřebám ve vzdělávání.

Vše začíná u myšlení, které je komplexní a v souvislostech. Dalo by se říci, že na to jde složitě. A také je velmi abstraktní. Tudíž nemusí rozumět, co se po něm chce v běžné škole a běžné třídě. Prožívání je silné, intenzivní, někdy až zahlcující. Chování záleží velmi na okolí a kontextu. V harmonickém prostředí je dítě klidné, v prostředí, kde vnímá nespravedlnost - a ono ji vnímá skoro všude - se může chovat různě, někdy až za hranicí toho, co společensky akceptujeme.

Jaké kroky by po odhalení jejich nadání měly následovat ze strany rodičů, školy? Jak je třeba se k nadaným dětem chovat, co jim umožnit, aby vyrůstaly bez traumatu, dosáhly dobrého uplatnění, šťastného života? Jaké možnosti mají v tomto směru rodiče, jaké škola?

Rodiče by se měli ponořit do odborné literatury k tématu, zjistit o nadání maximum, nejen pokud jde o schopnosti, ale také pokud jde právě o osobnostní potřeby. Vytvořit pro ně prostředí důvěry, harmonie, přijetí. Pevně nastavit hranice, ale dopřát mnoho svobody, svoboda je totiž silnou potřebou nadaného dítěte, chce si své věci dělat po svém. Škola by měla také dát více volnosti a náročnosti zároveň - náročnosti na myšlení a tvořivost nikoli na kvantum encyklopedických dovedností k zapamatování. Také zadávat komplexní osobní projekty vycházející z vnitřní motivace dítěte. Nechat ho přemýšlet, pracovat a tvořit - ideálně s přínosem pro svět mimo školu.

Jak poznáte, že před sebou máte nadané dítě? Mělo by se dítě od autorit dozvědět, že je nadané, že se liší? Mělo by to vědět jeho okolí?

Mělo by to o sobě vědět, hlavně co to přesně znamená z hlediska jeho osobnosti, aby mohlo pochopit a přijmout svoji odlišnost (nadání je také definováno jako neuropsychologická a neurofyziologická atypie) a spokojeně žít s druhými. Okolí by to mělo vědět pouze v případě, že to dítěti neublíží. Bohužel jsou stále lidé, kteří mají předsudky a to by dítěti mohlo víc ublížit než prospět - je potřeba zvažovat, komu a kde to říct.

Manifestuje se nadání v období základní školy více u holčiček, nebo u chlapců?

Více se ukazuje u chlapců. Ještě v mateřské škole je to více méně stejné u chlapců i dívek, ale na základní škole se nadané dívky začnou rychle skrývat. Více chtějí zapadnout a být přijímány. To jsou velmi smutné příběhy, neboť člověk nemůže sebe nikdy úplně skrýt, a když se o to snaží, mohou časem vznikat psychické problémy, nejprve nižší sebevědomí, pak třeba úzkosti, deprese a další.

O jakém procentu populace v souvislosti s nadanými hovoříme? Zvyšuje se jejich podíl, nebo zůstává v každé společnosti a epoše spíše konstantní?

Jsou dva hlavní přístupy. Ten první definuje mimořádné nadání jako IQ 130 a výš, takových lidí je v populaci 2,3 % (je to čistě statistický údaj). Ten druhý chápe nadání jako neuroatypii/odlišnost a mírné nadání je spatřováno už u IQ od 115, pak je nadaný jeden člověk ze šesti. Zůstává spíše konstantní. Ovšem sama si všímám, že je dnes více citlivých dětí, než tomu bylo v předchozích generacích.

Vyroste ze současných nadaných dětí, které o svém nadání vědí a jimž je jejich odlišnost - výjimečnost předkládána, nafoukaná elita, outsideři, nebo si bez patologické změny osobnosti najdou své místo ve světě? K jakému zpracování osobní výjimečnosti podle vás v současné společnosti panují předpoklady? Žijeme v epoše narcisů, psychopatů, všeobjímající korektní tolerance, skryté závisti, proklamovaného požadavku na zapadání do průměru?

Pokud se to zvládne vyváženě a realisticky, pak z nich vyrostou zdravě sebevědomé osobnosti, které si najdou své místo v životě, objeví svůj potenciál a životní hodnoty a půjdou si za nimi. Z mých pozorování vyplývá, že ti skutečně nadaní se skutečně (všimněte si, že musím používat slovo skutečně) vysokým potenciálem často dostanou od "osudu" pěknou dardu, pokud se stanou nafoukanými. Na druhou stranu i mezi nadanými jsou psychopaté (je-li možné to tak říct, protože například jeden z možných přístupů hlásá, že nadání definujeme jen u zdravých jedinců). Domnívám se, že nadaní jsou tu mimo jiné od toho, aby upozorňovali a laskavě napravovali přešlapy lidí ve formě nekritické hyperkorektní tolerance, skryté závisti apod., a to ve jménu selského rozumu a opravdovosti.

Je nadané dítě citlivější? A v čem vlastně? Uvedete příklady?

Je citlivější. Ale nemusí se vždy tak chovat. Ona fyziologická citlivost byla prokázána výzkumy. Dítě může mít citlivost smyslovou, (sluchovou, hmatovou atd.), emocionální nebo morální (na to, co je nerovné a nespravedlivé), anebo i všechny tři najednou. Je ale velmi těžké ustát vysokou citlivost ve světě, který s ní úplně nepočítá, a proto ji nadané dítě může různě potlačovat, skrývat apod. Mnohdy bylo také pokáráno za "nevhodnost" svého intenzivního prožívání a samo to začalo považovat za "špatné" a hodné potlačení. Pak se stane, že emočně zraňované dítě naopak své emoce potlačí natolik, že je okolím vnímáno jako chladné, studené, odtažité apod. To si nevyberete. :)

Souvisí kategorie nadání, o níž zde mluvíme, s autismem?

O autismu jsem až doteď nemluvila. Jedinec může mít buď pouze nadání, nebo pouze PAS (např. Aspergerův syndrom), anebo může být nadaný a mít zároveň Aspergerův syndrom.

Dá se říci, že nadání s citlivostí a inteligencí se vzájemně ovlivňují a stimulují, nebo se s určitou dávkou těchto ingrediencí člověk narodí a hotovo? Může se míra nadání u člověka zvyšovat, například učením?

Nadaným se člověk narodí a těžko se jím stane v průběhu života, pokud se jím už nenarodil. Ale já ctím jeden přístup, a sice nikdy neříkat nic na 100 % - například Jung se domníval, že když je někdo smyslový typ (S), je to dané pro celý jeho život a nemůže se stát intuitivním (N) - jenže to, že to lze v několika málo raritních případech změnit z S na N bylo později prokázáno. Vše je zřejmě možné, i když to není časté ani pravděpodobné. Vesmír je nekonečný a existuje nekonečné množství možností, anebo ne? :)

Každý člověk se v průběhu života rozvíjí, takže se inteligence také rozvíjí, spíše tedy jiné druhy než ta analytická (IQ se mění, ale spíše méně, o několik bodů). U vyšší inteligence jde o tu otevřenost mysli, pozornost a vnímavost, a ta se dá dnes i trénovat (například metodou mindfulness), takže bych nevylučovala možnost, že se někdo identifikuje jako nadaný, i když by to o sobě v minulosti neřekl.

Jak přistupuje k pracovnímu úkolu nadaný člověk v porovnání s rutinním pracovníkem?

Úplně jinak. :) Tato otázka se mi moc líbí. Nemůžu mluvit za všechny nadané, každý je jedinečný, ale vymodeluji jeden příklad. Nadaný člověk to nejprve poměří se svojí vnitřní motivací a také zda mu to dává smysl, zda je v tom něco zajímavého k "rozlousknutí". Pokud ne, bude nejspíš prokrastinovat, hodí to za hlavu. Pokud ano, začne o tom hloubat. Bude se na úkol dívat z různých úhlů pohledu. Pak se mu samo rozjede jeho intuitivní myšlení a bude ho pronásledovat, ať půjde kamkoli - do vany, na toaletu, ke stolu nebo bude mýt nádobí. Strhne ho to. Myšlení bude stále probíhat na pozadí. A řešení může přijít v jakoukoli chvíli, třeba při strouhání mrkve. Kdyby se snažil si psát seznamy dílčích kroků a plány na realizaci, bude od toho nevědomky utíkat. Když nechá své myšlení chodit spontánními cestami, odpověď přijde nečekaně. Pak už jen zbývá to "dát na papír" - a zde bude možná další prokrastinace. Dotahování nebývá silná stránka, ale může se objevit silná motivace, například očekávaná pochvala okolím apod.

Identifikace a akceptace nadaných dětí se ve společnosti stává tématem posledních let. Jak vyrůstaly a jak dospěly neidentifikované nadané Husákovy děti? Jak dnes vypadají, jak se jim žije? Vědí o svém nadání? Nebo se považují za divné, nepochopené, ukřivděné, za solitery? Mají větší sklony k abusi? Vyhledávají v dospělosti pomoc terapeutů nebo duchovních?

Některé nadané Husákovy děti si prošly sebepopřením, sebepotlačením, pochybováním o svých schopnostech a oprávněnosti svého bytí, falešným já, traumaty, nebo i úzkostmi a depresemi. Bylo v nich a ještě je mnoho emoční bolesti. Často až v dospělosti prošly náročnou cestou osobního vývoje a v dnešní době se jim snad žije lépe. Mnozí objevili, byť pozdě svůj potenciál a začali se věnovat práci svých snů. Jistě jsou stále i takoví, kteří ještě nepřekročili svůj stín a stále se považují za divné, nepochopené, ukřivděné či za outsidery. Věřím, že jich je stále méně a méně. Já sama jsem už pomohla desítkám nadaných dospělých jejich stín překročit a začít znovu, pochopit, kdo jsou a jaký je jejich potenciál i smysl života.

Ve svých přednáškách a knihách mluvíte o nadaných dětech sice s podporou faktů získaných z odborných studií a výzkumů, ale s tak hlubokou empatií, jako by zkušenost s tématem vyvěrala z vás samotné, z vašich vlastních prožitků. Jste vy sama nadané dítě? Věděla jste o své výjimečnosti? V čem se projevovala pozitivně, v čem negativně? Jak se vám s ní vyrůstalo? Motivovala vás ve vaší pozdější práci?

To jste mě odhalila. :) Ano, vycházím také z vlastní zkušenosti, kterou porovnávám s výzkumy, anebo pro zkušenost hledám oporu ve výzkumech. Dle slov mých rodičů, které mi sdělili až v dospělosti, jsem byla nadané dítě, ale já jsem to nevěděla. Tedy asi jsem částečně tušila, že jsem s lehkostí učenlivá a až plasticky vnímavá, ale nespojovala jsem to s nadáním. Spíše jsem to na základě svých životních zkušeností spojovala s problémem kvůli odlišnosti. Vyrůstalo se mi s tím těžko, nebyla jsem moc spokojená, do věku 20 let v sobě zmatená, mírně depresivní, hodně úzkostná (ovšem bez psychologické diagnostiky). Pozitivně se projevovala v cílevědomosti a píli. Dnes už jsem spokojená. Ano, pro moji současnou práci mě to motivovalo.